Odkaz Leoše Janáčka

leos-janacek
Leoš Janáček

Leoš Janáček patří k nejpozoruhodnějším zjevům nejen české, ale i světové hudební kultury. Narozen 3. 7. 1854 v Hukvaldech jako deváté dítě venkovského učitele, přišel do Brna v jedenácti letech, aby zde získal důkladné hudební vzdělání ve fundaci starobrněnského kláštera, a s Brnem spojil celý svůj život. Už od 70. let předminulého století v tomto tehdy provinciálním městě vyvíjel soustavnou osvětovou, organizační, pedagogickou a uměleckou činnost, souběžně s vlastní činností kompoziční. Janáčkovy skladatelské počátky byly ovlivněny studiem moravského folkloru a o něco málo později zájmem o psychologické aspekty lidské mluvy. Na těchto základech krystalizoval jeho osobitý způsob hudebního vyjadřování, jehož příznačným rysem je zkratkovitost hudebních myšlenek a prudký kontrast jejich spojování.

Nejvlastnějším polem Janáčkovy působnosti byla opera. Skladatel vytvořil devět oper, z nichž třetí, Její pastorkyňa, vznikala plných devět let a čekala na své uznání – stejně jako autor sám – velmi dlouho, po uvedení v pražském Národním divadle 1916 a ve Vídni 1918 však založila Janáčkovu světovou slávu. Teprve tehdy, v posledním desetiletí života, kdy se Janáček konečně dočkal uznání své tvorby, vytvořil v rychlém sledu za sebou svá nejvýznamnější díla, jimiž zásadně obohatil repertoár operních domů (Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu) i koncertních pódií (Zápisník zmizelého, dva smyčcové kvartety, dechový sextet Mládí, Sinfonietta, Glagolská mše a řada dalších). Skladatel zemřel 12. 8. 1928 v Ostravě, pochován je na Ústředním hřbitově v Brně v čestném kruhu.

Leoš Janáček po celý život usiloval o vybudování uměleckého školství v Brně. Už z roku 1885 je doložen jeho výrok „tane nám na mysli hudební akademie“, která znamenala v jeho představách spojení umění hudebního s divadelním. Za jeho života však k uskutečnění této ideje nedošlo, přestože Janáček k ní směřoval nejprve založením varhanické školy (1881) a posléze konzervatoře (1919). Vědoma si těchto skutečností si nově vzniklá brněnská akademie hned v roce svého založení – 1947 – vzala Janáčkovo jméno do svého štítu.

Znalec Janáčkova díla a muzikolog Jiří Zahrádka: 

Když se Janáček zamiloval, vědělo o tom celé Brno

Co dnes znamená Janáčkovo dědictví či přímo jeho odkaz nejen ve vysokém školství? Nejen tento odkaz hudebního génia a patrona brněnské akademie byl nosnou záminkou k rozhovoru s předním tuzemským znalcem Janáčkova života a díla Jiřím Zahrádkou. Mluvili jsme o všem, co nám dnes ze skladatelova odkazu zbylo, jak na nás toto dědictví působí nejen na půdě JAMU a vysokého uměleckého školství obecně. Leoš Janáček zemřel 12. srpna 1928 v Moravské Ostravě na zápal plic a to ve věku 74 let. První dekáda existence mladé Československé republiky tak končila odchodem mimořádného umělce, který se narodil za mocnářství, ale o vznik samostatného státu stejně jako o vznik vysoké hudební školy v Brně po celý svůj život velmi stál. Velký rusofil se nakonec samostatného uměleckého učiliště dočkal. Po vzniku Československé republiky si již pětašedesátiletý Janáček okamžitě uvědomil, že nová politická situace umožňuje zřízení hudební konzervatoře v Brně. Patrocinium tohoto génia ve svém erbu od svého vzniku v roce 1947 hrdě nese Janáčkova akademie múzických umění.

Je v tuzemsku Janáček devadesát let po své smrti stále živý?

Pochopitelně, a to ze dvou důvodů. Jednak z jeho výdobytků žijeme dodnes – například brněnské hudební školství by se bez Janáčkovy celoživotní dřiny začalo rozvíjet později a dnes by nejspíš vypadalo daleko skromněji. Ale hlavní věc je samozřejmě Janáčkova tvorba. Zdá se mi, že už si konečně, 90 let po skladatelově úmrtí, všichni uvědomili, že máme co dočinění s tvorbou jednoho z nejvýznamnějších světových skladatelů, a to nejenom 20. století. V Brně to dokládá například festival Janáček Brno, na který se již tradičně sjíždí spousty zahraničních návštěvníků, nebo nedávný zápis Archivu Leoše Janáčka Moravského zemského muzea do registru Paměti světa UNESCO.

V roce 1881 založil v Brně Janáček varhanickou školu, jejímž prvním ředitelem se i stal. Jak to tedy bylo s jeho pozdějšími snahami vzdělávat mladé hudebníky na speciálním učilišti?

Janáček nejprve pomýšlel na pozemštění varhanické školy, aby nemusela být neustále závislá na příležitostných subvencích a milodarech. Ale přišel 28. říjen 1918 a Janáček začal okamžitě pracovat na transformaci varhanické školy v brněnskou konzervatoř a její přechod pod státního zřizovatele. Jeho vize se však rozcházela s představami ministerstva školství i některých Janáčkových žáků. Janáček chtěl totiž vybudovat z brněnské konzervatoře vysokoškolský ústav, na kterém by se vedle nástrojové hry, dirigování, režie či herectví vyučovaly i vědecké obory jako psychologie, fonetika a podobně.

To se však na ministerstvu nesetkalo s pochopením, zejména kvůli tomu, že by tak brněnská konzervatoř získala vyšší status než pražská. Nakonec se Janáček musel smířit s tím, že se z jeho varhanické školy stal středoškolský typ konzervatoře, a dokonce se musel vyrovnat i se skutečností, že jeho ředitelská pozice byla obsazena někým jiným. Vzápětí nové vedení školy také zrušilo výuku podle Janáčkovy harmonie. Historie se stále opakuje. Janáček jistě nebyl ani první, ani poslední, komu se podobná křivda stala.

Janáčkova idea vysoké hudební školy se naplnila až po jeho smrti v roce 1947, kdy byla zřízena brněnská akademie dodnes nesoucí jeho jméno. Přívlastek Janáčkovo nese v tuzemsku leccos, donedávna třeba i pivovar, který ale se skladatelem neměl nic společného. Jak jako odborník vidíte toto patrocinium u brněnské umělecké akademie s odstupem sedmdesáti let?

Inu, to je jasné; JAMU a Janáček k sobě neoddělitelně patří. Je dobře, že máme v Brně alespoň jednu instituci nesoucí mistrovo jméno. Ostrava jich má mnohem víc, ačkoliv tam byl Janáček pouze třikrát za život – a ve třetím případě tam umřel. Mistr by byl jistě z vysoké hudební školy nesoucí jeho jméno nadšen a naopak JAMU zase těží ze jména, které jí všude otevírá dveře. Tak to má být!

Ví se, jaký byl Janáček jako učitel?

Vzpomínky žáků jsou rozporuplné. Někteří si jej nemohli vynachválit, jiní mu nemohli přijít na jméno. V každém případě to byl velmi náročný pedagog, který od svých žáků vyžadoval 100% nasazení. Jeho jedinečný způsob výuky bylo velmi těžké zvládnout. Muselo to však být i velmi inspirativní. Ale asi bych u něj raději studovat nechtěl, abych nepřišel o ideály.

Jak to měl Janáček se vzděláním? Toužil po něm, vážil si ho nebo naopak chodil raději mezi prostý nevzdělaný lid, aby sbíral třeba nápěvky lidové mluvy?

Tak především je potřeba říct, že nápěvky mluvy sbíral ve všech společenských vrstvách – v jeho zápiscích jsou zastoupeni žebráci, ale také prezident Masaryk. Vzdělání si velice vážil. Proto tolik preferoval vědecké přístupy a respektoval univerzitní svět. Někdy to dokonce působí tak, že ke vzdělaným lidem a vědecké práci vzhlížel s až nekritickým obdivem. Snad proto si tolik vážil čestného doktorátu, který mu (jako vůbec prvnímu ve své historii) udělila v roce 1925 Masarykova univerzita. Od té chvíle se nepodepisoval jinak než Dr. Ph. Leoš Janáček.

V čem dnes vidíte pedagogický, umělecký a v čem obecně lidský odkaz Leoše Janáčka?

Musím říci, že u Janáčka se mi obě hlediska propojují. Janáček byl výjimečným tvůrcem nejenom kvůli svému hudebnímu jazyku, ale také v hledání témat, ke kterým se chtěl svými hudebními prostředky vyjádřit. A ta jsou bytostně humanistická a nadčasová. Ve většině děl se vyslovuje proti společenským předsudkům, pokrytectví, oslavuje svobodu jedince a vyjadřuje pochopení a odpuštění pro ty nejbědnější. Důkazem toho je i motto na titulním listu autografu jeho poslední opery Z mrtvého domu: „V každém tvoru jiskra Boží.“

Všichni dnes obdivují Janáčka jako skladatele, ale přitom se ví, že třeba ve vztahu k ženám nebyl Mistr prototypem vysoké morálky. Leccos o tom naznačila před sedmi lety Uhdeho hra Leoš aneb Tvá nejvěrnější v divadle Husa na provázku…. Miloš Štědroň před časem chtěl uvést hru Janáček, divoký panáček… V čem se podle Vás skrývala jeho divokost?

No, to je spíš takový hloupý, ale bohužel zažitý stereotyp. Janáček byl člověk s vysokými morálními zásadami, ale prostě nebyl pokrytec. Nechodil do nevěstince, neměl tajné milenky jako mnohý z tehdejších úctyhodných pánů. Janáček, když se zamiloval, vědělo o tom celé Brno. S manželkou si dlouhodobě moc nerozuměl, proto se chtěl rozvést. Ale nechtěla. Janáček byl patrně velký platonik, objekty svých citů si značně idealizoval, ale milovat potřeboval bytostně, bez toho nedokázal tvořit. Ostatní jsou drby, které sice baví, ale jsou v rozporu s prameny.

Originální je Janáčkův výklad Milana Kundery, který se v eseji Můj Janáček zasloužil o pochopení některých mýtů kolem slavného skladatele. Připomeňte, v čem nebo čím slavný spisovatel slavnému skladateli pomohl?

Milan Kundera je vynikající spisovatel a esejista, který je i v hudbě velmi vzdělaný a přes svého otce Ludvíka Kunderu s Janáčem jaksi srostlý. Tento český klavírista, hudební vědec, pedagog a první rektor Janáčkovy akademie múzických umění v Brně byl po založení této umělecké školy jmenován profesorem klavírní hry. Ludvík Kundera dva roky působil jako děkan hudební fakulty a od 1.10. 1948 třináct let jako její rektor.

Jeho syn Milan má na propagaci Janáčka ve světě nezpochybnitelné zásluhy. Z jeho janáčkovských statí se mi líbily části pojednávající o dramaturgii Janáčkových oper a jeho úvahy o nápěvcích mluvy. V tomto případě Kundera přináší na tuto tématiku skutečně nový pohled. Naopak bych byl opatrnější v případě odsudků Kovařovice a jeho zásahů do Její pastorkyně, to je trošku složitější. Kundera je ale natolik zajímavý člověk a tvůrce, že dokáže k Janáčkovi přivést i nehudební čtenáře – a mě také zajímá jeho pohled.

Dnes je Janáček ve světě nejhranějším českým operním skladatelem a podle statistiky portálu Operabase se v posledních pěti sezónách (2013/14 až 2017/18) řadí mezi dvacet nejhranějších světových operních skladatelů vůbec. Čím si tuto oblibu a nebývalý rozmach recepce jeho díla po celé zeměkouli vysvětlujete?

Prostě jsou ty opery dobré. Hovoří jazykem, kterému lidé rozumí, hovoří o věcech, které je trápí nebo je alespoň zajímají. Janáčkova operní tvorba nepůsobí jako stylizovaný žánr, je přímá, pravdivá a tím emočně silná. Mezinárodní srozumitelnosti navíc dnes napomáhají titulkovací zařízení, která jsou standardní výbavou operních divadel. Rozumět v Janáčkových operách i textu je totiž hodně důležité. Ale jak už to v umění a zejména hudbě bývá, působí na posluchače nakonec i něco nepopsatelného, nějaké šamanství.

Mgr. Luboš Mareček Ph.D.