Tento web je určen pouze pro testovací účely!

Aktuální informace najdete na stávajícím oficiálním webu školy na www.jamu.cz.
Děkujeme za pochopení
.

Václav Havel

Datum promoce 20.3.2001

Projev Václava Havla při převzetí čestného doktorátu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně

Václav Havel, Alois HajdaPane rektore, 
dámy a pánové, 
vážení přítomní, 
„Čekáme na Řečníka. On bude odpovídat za mě, on vám řekne všecko, co nám leží na srdci. Všecko vám vysvětlí. Jen neztrácejte trpělivost. Uslyšíte mé poselství. Hned to bude.“ Předpokládám, že přinejmenším ti z vás, kteří studují divadelní dramaturgii, poznali, že tyto věty jsou promluvami Stařečka ze slavných Ionescových Židlí. Ta hra – jako každá dobrá hra – má samozřejmě mnoho motivů, rovin, významů a možných výkladů. Mne osobně ale na ní vždycky nejvíc zajímal motiv, který by se snad dal nazvat „potřebou poselství“. Život Stařečka a Stařenky se chýlí ke konci a oni pozvou mnoho hostů, aby jim sdělili, jak to všechno je, co všechno prožili, co vyplynulo z jejich zkušeností, co poznali a pochopili, aby jim snad dokonce předali jakési základní tajemství života a světa, které odhalili a které do té chvíle neměli zřejmě příležitost či důvod někomu předat. Nechtějí zkrátka odejít ze světa jen tak, nepozorovaně, bez souvislostí a uprostřed banální každodennosti, tedy bez toho, že by svůj život, jeho důvod, obsah a smysl nějak srozumitelně shrnuli, vysvětlili a zobecnili, a udělali tak za ním jasnou tečku. Hosté přicházejí, jsou zdvořile vítáni, ale nejsou vidět: židle zůstávají prázdné. Chystané sdělení nebude mít tedy reálné publikum, ať už proto, že naši hrdinové nikoho nezajímají, nebo pro předpokládanou nicotnost jejich poselství, nebo jako znamení, že má být sdělováno nesdělitelné, což je de facto totéž jako promlouvat k neexistujícímu auditoriu. Potřeba Stařenky a Stařečka seznámit svět se svým odkazem je ovšem tak silná, že oni své neexistující publikum prostě vidí. Jejich iluzi lze chápat. Vždyť pro tvora schopného sebereflexe, abstrakce a mluvy je zjištění, že o tom, co prožil a ví, nemůže nikomu nic sdělit, téměř stejně trýznivé jako pocit, že žil zbytečně. Ostatně k neexistujícímu publiku občas promlouvá – aniž to ví – každý z nás! 

Stařeček se Stařenkou ovšem tuší aspoň to, že jejich úkol je příliš vážný a příliš důležitý, než aby cokoli směli ponechat náhodě. Proto si zjednají profesionálního Řečníka, který to všechno světu vysvětlí za ně či jejich jménem. Z problému metafyzického tak udělají problém profesní. Úspěch je přece věc dovednosti. Řečníkova vysvětlovací dovednost a jeho rétorický talent vše vyřeší, svět užasne, naše životy budou uzavřeny vskutku důstojně a my se budeme moci v klidu odebrat na onen svět.&nbspŘečník v závěru hry skutečně přichází. Jeho projev však spočívá jen z posunků a neartikulovaných skřeků. Je totiž hluchoněmý. Snaží se, jak může, nic srozumitelného se však nedozvídáme. Dostává spásný nápad: všechno to napíše na tabuli. Ale ani tento pokus není korunován úspěchem: sdělení je tvořeno sérií písmen, jež nenese žádný význam. Potřeba člověka sám sebe a své počínání kompletně a všem vysvětlit je zřejmě veliká, aspoň u citlivějších jedinců. Možná to je produkt jakési atavistické vzpomínky na přírodní život v komunitě, kdy všichni věděli všechno, možná to je nevědomý nácvik na Poslední soud, možná pokus vzepřít se smrti tím, že si neodneseme všechno do hrobu, ale aspoň něco se pokusíme předat do kolektivní paměti lidstva nebo dokonce do celkové paměti bytí. Ať tak či onak, schopnost či možnost člověka vskutku přesvědčivě vyložit sebe sama, respektive přeložit se tak říkajíc do slov, je z různých důvodů neobyčejně omezená. A čím větší ambice v tomto směru máme, tím větší bývá obvykle náš neúspěch.


Vážení přátelé, 
přiznávám se vám, že se stále častěji cítím být v postavení Ionescova Dědečka a Řečníka dohromady, což je možná důvod, proč jsem se dnes rozhodl mluvit na této ctihodné půdě právě o tomto tématu. 
Je to zvláštní, ale je tomu tak: Ionescovo téma se mi ve velmi profánní podobě stále znovu vrací a stále víc mne tíží. Nejde o to, že by u nás nebyla svoboda projevu, nebo že bych neměl dostatek příležitostí se projevit. Naopak: svoboda je u nás téměř bezbřehá a jako prezident republiky – na rozdíl od většiny svých spoluobčanů – se mohu v podstatě denně v těch či oněch sdělovacích prostředcích vyjadřovat k čemukoliv, co mne napadne. Přesto kupodivu trpím nepříjemným pocitem, že se mi osudově nedaří všechno jasně vysvětlit, že zůstávám nepochopen, ba dokonce nepoznán, že je za mne vydáváno množství jakýchsi mých pitvorných dvojníků, kteří mne děsí tím, jak se mi podobají, aniž by byli aspoň trochu mnou, že zkrátka dlužím veřejnosti jakési fundamentální vysvětlení sebe sama, všeho, co jsem kdy dobrého či špatného udělal, celého svého pojetí světa i svého každodenního konání. 
Mí spolupracovníci mohou dosvědčit, že se periodicky dožaduji – navzdory své nechuti vystupovat v médiích – nějaké vhodné příležitosti souvisleji vysvětlit několik věcí, vyvrátit několik obecně sdílených bludů, po pravdě popsat, co se tehdy či onehdy vlastně stalo a co mne vedlo k tomu, že jsem se sám v dané situaci zachoval tak či onak. Mohou i dosvědčit, že se periodicky k takovým vystoupením nadměrně upínám, podobně jako Ionescův Stařeček, nadměrně moc si od nich slibuji, nadměrně se na ně připravuji, což posléze začíná mít jediný efekt: jak se daná příležitost přibližuje, stále silněji se jí děsím, abych se ji nakonec pokoušel v poslední chvíli zrušit. Mí spolupracovníci mohou posléze dosvědčit, že když se mé sebevysvětlování přece jen uskuteční, propadám po něm depresi z toho, že se mi vůbec nepodařilo vysvětlit to hlavní, co jsem vysvětlit chtěl, ba že se mi nepodařilo vůbec se svému tématu přiblížit. Tento můj stres je nakonec dovršen mediální odezvou mého vystoupení, z níž na mne naráz vybafne celé hejno mých pitvorných dvojníků. Když se z toho vzpamatuji, je chvíli ode mne pokoj, čekám, až se na můj výstup zapomene, v klidu a poctivě pracuji, aby mne po nějakém čase opět přemohla potřeba všechno znovu, lépe a definitivně vysvětlit – tentokrát ovšem už opravdu přesvědčivě, tak, že budu kompletně pochopen. A celá historie se opakuje. 
Tedy vždy znovu totéž: nejprve jsem Stařečkem, který se chystá celému světu předat své poselství, pak Řečníkem, který tento úkol prakticky provádí, a pak zklamaným divákem svého vlastního neúspěchu. 
Potřebu veřejně a souvisle vyložit, jak se některé věci opravdu – ale opravdu! – mají, jsem míval už za komunismu, v době disidentství, ba dávno před ní. Ta potřeba byla o to silnější či pochopitelnější, že jsem po větší část té doby neměl přístup ke sdělovacím prostředkům, zatímco ony o mně mohly psát cokoli se jim zlíbilo. 
Přesto musím ke svému velkému údivu konstatovat, že dnes je má touha cosi vysvětlovat nebo se dokonce před někým bránit nepoměrně silnější, než byla tehdy. Což lze samozřejmě vysvětlit tím, že jsem dnes víc na očích a že se mé počínání svými důsledky přímo nebo nepřímo dotýká daleko více lidí, dík čemuž jsem daleko víc vystaven nejrůznějšímu pozorování, komentářům, rozmanitým očekáváním, kritickým analýzám a samozřejmě i zlovolným útokům. 
Ale to je vysvětlení jen velmi vnějškové a nedostatečné. Významnější asi je, že jsem starší, mám už jiný vztah k životu a smrti, a tudíž i silnější potřebu zanechat po sobě něco smysluplného, uzavřeného, srozumitelného. Zkrátka chystat si nějakou tečku, tak jako si ji připravoval Stařeček. 
Ani to není ovšem vysvětlení úplné. 
Ještě podstatnější je vliv celkové civilizační situace: dnes je kolem nás tak velké množství sdělovacích prostředků a sdělených informací či názorů, že se v tom téměř nelze vyznat a že nikdo nemůže obhlédnout všechno. Ty tam jsou doby, kdy veřejný život a veřejné povědomí, jakož i jejich nástroje, byly ještě přehledně strukturovány, a bylo tudíž jasnější, co je důležité a co nikoliv, o čem se ví a o čem nikoliv, co se stalo a co se nestalo. Dnes je nepoměrně těžší zjistit, co bylo povšimnuto a co nikoliv; čím to, že se něco stalo událostí a něco nikoliv; která z interpretací či dezinterpretací nějakého jevu se nejlépe uchytila a nejlépe si vede; co je vlastně pro koho – v tomto bezpočtu paralelních polis – vůbec událostí. 
Je samozřejmé, že v těchto civilizačních podmínkách roste u veřejně činného či známého člověka pocit, že ztrácí vliv na obecný dojem o sobě samém, na sumu věcí, které se o něm vědí či naopak nevědí, na porozumění svým činům. 
Všimněte si: je nás sice v naší zemi pořád stejně, ba dokonce nás snad ubývá, ale přesto potřebujeme stále víc těch, kterých nebylo dříve na nic třeba, totiž různých mediálních agentů a zprostředkovatelů, tedy jakýchsi profesionálních Řečníků, kteří se pokoušejí za úplatu vyznat se v té mediální houštině a tu a tam do ní něco viditelného vpravit. Sama existence tohoto oboru služeb a jeho rozkvět vypovídají dostatečně o paradoxním faktu: v tomto věku informační revoluce je stále těžší něco zveřejnit tak, aby si toho někdo opravdu povšiml. 
Já ovšem nemám jen zkušenost veřejně vystupujícího člověka a člověka žijícího v této civilizačně přelomové době, ale i zkušenost politika. A je to právě tato třetí zkušenost, která zřejmě dovršuje soubor pohnutek mého nutkání znovu a znovu sám sebe světu – a tím samozřejmě i sobě samému – vysvětlovat a způsob svého bytí před světem – a tím samozřejmě i před sebou samým – obhajovat. Politik je totiž nucen, aspoň v demokratických poměrech, daleko víc než jiní dávat ostatním zprávu o svém konání, o jeho smyslu, o jeho hlubších souvislostech. Málokdo si umí představit, jak těžké pro některé politiky je, zůstává-li z těch či oněch civilizačně chaotických důvodů nějaký jejich čin nevysvětlen a nepochopen. Pro některé to je těžké proto, že to ohrožuje jejich další politický vzestup, pro některé je prostě lidsky nesnesitelné pohybovat se po světě s potupným znamením neobhájeného činu na čele. 
Snad smím poznamenat, že sám sebe zařazuji do druhé
z těchto kategorií. Seznam oblastí, u nichž cítím potřebu znovu, lépe a souvisleji něco vysvětlit, ať už jde o sféru mých činů, zkušeností a poznatků či mých vztahů k obecným politickým úkazům této doby, mohu poskytnout; mohl bych dokonce nabídnout i nějaký nový pokus o vysvětlení toho či onoho svého postoje. Neudělám to, protože to není mým dnešním tématem. Tím je pouze reflexe vlastní neuspokojené a těžko asi kdy plně uspokojitelné potřeby reflexe, tedy jakási metareflexe.


Dámy a pánové, 
vše, co jsem tu zatím řekl, mělo otevřít jednu jedinou otázku: co tedy dělat? 
Lze přistoupit na to, že se vposledku nic nikomu nedá vysvětlit, že zkušenosti, činy, ba celé životy jsou prostě nesdělitelné, a že nechce-li člověk dopadnout jako Ionescův Stařeček, musí se včas a rozumně vzdát všech nadějí, že někomu někdy něco zásadního sdělí? 
Tak tomu rozhodně není a nic takového si jistě nemyslel ani Ionesco. Vždyť kdyby nevěřil principiálně v lidskou komunikaci, nepsal by žádné hry, protože cokoli psát by za takového stavu věcí evidentně nemělo žádný smysl. 
Je samozřejmé, že nejhlubší tajemství světa a života a lidské existence nikdy nikomu nevysvětlíme, už proto, že ho zjevně neznáme. Je samozřejmé, že veskrze nespojitou a vždycky už nějak abstraktní řečí svých slov nikdy nemůžeme postihnout nekonečně spojitou a nekonečně konkrétní materii, které se jimi dotýkáme. Je samozřejmé, že není slov, tónů řeči či jejích barev, ba ani mimických či gestických výrazů, které by mohly kompletně obsáhnout nekonečnou rozmanitost našich pocitů, vášní, zážitků, tužeb, snů, nervóz, příchylností i animozit. Zatímco skutečnost, všechna jsoucna a samo jejich bytí jsou takzvaně měkké, i ten nejlepší a nejpřesnější jazyk, ať poezie či matematických rovnic, je ve srovnání s nimi brutálně tvrdý. 
Svět, naše zkušenost s ním a v něm, jakož i naše zkušenost se sebou samými – to všechno je ve svém úhrnu, ve své hloubce, ve své bohatosti, ve své tajemnosti a ve své podstatě opravdu nesdělitelné. Jediné, co dokážeme, je volně kolem toho kroužit či se toho v jednotlivém bodě dotknout. 
Ale což nejde právě o to? Což zázrak lidského poznání a mysli nespočívá právě v tom, že náš jazyk znovu a znovu krouží kolem něčeho, kolem čeho bychom bez něj asi stěží mohli aspoň kroužit? A což se především dík jemu nevydáváme znovu a znovu na dobrodružnou pouť, jejíž půvab je právě v tom, že nic nevíme o jejím konci či cíli? 
Ano, je pravda, že v okamžiku, kdy řekneme své první slovo, uděláme svůj první veliký kompromis, protože v tomtéž okamžiku přistupujeme na to, že nemusíme být přesní. V tomtéž okamžiku však zároveň otevíráme velké drama lidského ducha. Drama, které lidskou řečí a slovy mýtů, svatých knih, básní, věd a filozofie vytváří nový svět, svět, který – kdoví – už pouhou svou existencí, plnou nepřesných slov, dává smysl onomu velkému světu, v němž vznikl a jehož je součástí. 
Nesrozumitelné skřeky Ionescova Řečníka nechápu tedy jako upozornění, že nic nelze sdělit, ale jako varování před pýchou těch, kdo si myslí, že jsou schopni svými slovy odstranit tajemství světa. 
Vážení přítomní, 
děkuji vám za čestný doktorát a dnešní slavnostní chvíle využívám k tomu, abych vám sdělil, že se i nadále budu snažit pořád něco někomu dovysvětlovat, přičemž pochyby o tom, že se mi to podařilo, nebudou pro mne ničím jiným, než popudem k novému přezkoumávání svých stanovisek a posléze k novým pokusům je tomuto zmatenému světu předat. 
Děkuji vám za pozornost.

Laudatio pronesené prof. Petrem Oslzlým  

Vaše Magnificence pane rektore,
vážený pane kandidáte,
vzácní hosté,
dámy a pánové!

Když byl Václav Havel v roce 1989 navržen na Nobelovu cenu míru spolu s tibetským dalajlámou a byl také spolu s ním jejím nejvážnějším kandidátem, bylo zcela jasné, že mohl být stejně tak navržen na Nobelovu cenu za literaturu, neboť byl mezinárodně uznáván a oceňován nejen jako bojovník za lidská práva a občanské svobody, ale především jako dramatik a filozofický esejista. Ve své vlasti byl sice již dvacet let umlčován a vězněn, ve světě však byl známou osobností, odměňovanou především za literární tvorbu řadou prestižních cen, kterým v té době nesporně vévodí Cena Erasma Rotterdamského. Navržení na Nobelovu cenu pak bezprostředně předchází Mírová cena německých knihkupců, za niž Václav Havel poděkoval mistrným filosofickým esejem Slovo o slovu, v němž vyzývá k boji „proti pyšným slovům“ a k vnímavé nedůvěře vůči slovům „zdánlivě pokorným“, ale zároveň burcuje všechny citlivé lidi k „záchraně slov“, k „odpovědnosti za slovo a ke slovu“, jako k „úkolu bytostně mravnímu“.

Ostražitost vůči slovu i nejvyšší mravní odpovědnost za ně lze chápat jako onen princip, který Havlův život i dílo, tedy jeho myšlenkové i etické nasazení propojuje v jeden identický celek a činí z něj uměleckou i občanskou osobnost do světa vstupující, světem obdivovanou a jeho totalitními vládami v jednom a tom samém čase nenáviděnou a umlčovanou.

Života Václava Havla je od počátku prostoupen nejrůznějšími obtížnostmi. Narozen 5. října 1936 prožívá dětství v období druhé světové války. Vyrůstá sice ve vysoce kultivovaném rodinném prostředí prostoupeném masarykovským humanismem, avšak do tvůrčího života vstupuje v nejhorší době po únorovém puči, v době, kdy je jeho rodina vystavena nejtvrdším perzekucím. Komunistický režim mu brání ve studiu, nezbývá mu tedy jiná cesta, než se vyučit chemickým laborantem a poté získat středoškolské vzdělání na škole při zaměstnání. Až v třiceti letech, roku 1966, absolvuje studium dramaturgie na Divadelní akademii múzických umění v Praze.

Zdá se však, jako by na tyto překážky byl bytostně připraven, neboť čím více je znejišťován, o to s větší silou se vrhá do pokusů o literární tvorbu. První díl jeho spisů, které v sedmi svazcích vydalo v roce 1999 nakladatelství Torst, nám Havla objevuje jako mladistvého básníka, snad dokonce lyrického, který před svým dvacátým rokem píše několik sbírek a stovky básní. V dopisech vyjadřovaná vděčnost Jiřímu Paukertovi za každé strojopisné vydání jeho veršů odkrývá mezi řádky na jedné straně pokorné srozumění se s tímto „samizdatovým“ stavem, na druhé straně velikou váhu, kterou přikládá každému svému zveřejněnému slovu. Jeho vstup do oficiálního literárního života je – snad právě proto všechno – o to výraznější. Již dva měsíce po veřejném tištěném debutu v časopisu Květen vystupuje v listopadu 1956 s buřičským diskusním příspěvkem na setkání mladých spisovatelů na Dobříši a hned od počátku se tak staví mezi ty, kteří usilují nejen o svobodu tvorby, ale chápou poslání spisovatele jako úlohu obhájce svobody jako takové.

I do divadla pak vstupuje dvojí cestou: „zevnitř“ – když se je snaží pochopit a uchopit v řadě teoretických a kritických studií a statí a „od spodu“, když je nejprve jevištním technikem v divadle ABC (1959-1960) a až poté se stává asistentem režie u Alfréda Radoka a posléze teprve dramaturgem a jednou z vůdčích osobností divadla Na zábradlí.

Takto nabit teoretickým myšlením i praktickou zkušeností se naopak jako dramatik objeví na české scéně s plnou vehemencí. V roce 1963 má v divadle Na zábradlí premiéru jeho Zahradní slavnost a tento scénický debut (ve smyslu samostatné dramatické tvorby) jej staví okamžitě na čelnou pozici mezi mladé české dramatiky, hledající nový divadelní výraz. Mezinárodní uvedení následující jen rok poté, z něj také činí evropského autora, ověnčeného cenou OBBIE udělovanou newyorským časopisem Village Voice za nejavantgardnější hru roku.

Zahradní slavností Václav Havel vstupuje také do sféry absurdního divadla. Jeho pojetí je však nové a nezaměnitelné. Téměř paralelně s dobou jejího vzniku si v obsáhlejší stati Anatomie gagu definuje „smysl pro absurditu, schopnost ozvláštnění a absurdní humor“ jako pravděpodobně jediný možný způsob „očištění“, adekvátní současnému světu – jako nesentimentální „katarzi kybernetického věku“. A navíc již tehdy jej ona nedůvěra k pyšným slovům, chápání depatetizace jako základního principu humoru a zároveň odpovědnost ke slovu vede k brilantní a promyšlené hře se slovy a frázemi, která patří k vrcholným výkonům české nonsensové literatury vůbec. Svou následující celoživotní dramatickou tvorbou, která se samozřejmě proměňuje a rozvíjí, zároveň však zůstává věrna svým východiskům, tak ustavuje mezinárodně uznávanou a obdivovanou osobitou větev absurdního způsobu nazírání světa skrze divadlo, kterou lze označit jako absurdní dramatiku „zasazenou a angažovanou v realitě současného světa“. Havel do svých her, v nichž postupně sílí filozofický podtext i apel, vtahuje ony mechanismy současného života, jež mění komunikaci mezi lidmi i jejich přirozené vztahy v prostředek odlidštění, vedou ke ztrátě autenticity a tedy i identity lidské existence.

Po Zahradní slavnosti následují v prvním období ještě do roku 1968 vedle textů pro rozhlas a televizi dvě hry: Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968). V té poslední předvídavě a komicky předznamenal všechny naše současné trable v spolužití s počítači.

V následujícím dvacetiletí po sovětské okupaci, kdy je nejen doma zcela tabuizován, ale i vězněn, a kdy je zároveň postižen perzekucí pro dramatika nejhorší, zákazem inscenování jeho děl, nepolevuje však ve svém tvůrčím dramatickém nasazení a píše postupně neobvyklou řadu her: Spiklence (1971), vlastní variaci Žebrácké opery (1972), vaňkovské „příhody“ s autobiografickým laděním Audienci a Vernisáž (1975) a Protest (1978), ještě v roce 1976 pak Horský hotel, v němž jeho strukturální půdorysný princip psaní v kruhu dosáhne formálního mistrovství, v reakci na vězení pak v roce 1983 Chybu a posléze trojici velkých dramatických opusů Largo desolato (1984), Pokoušení (1985) a Asanaci (1987). Zatímco oficiální svět českého jeviště je těmto hrám i jejich autorovi uzavřen, jeviště světových divadel se mu otevírají: každá z nich je téměř bezprostředně přeložena do několika cizích jazyků a uvedena na řadě zahraničních scén. Přesto i v této době může dvakrát výsledek své práce za rozdílných dramatických okolností spatřit na vlastní oči na české scéně: v roce 1975 při policií atakovaném představení Divadla Na tahu uvádějícím jeho Žebráckou operu v hospodském sále v Horních Počernicích a v roce 1988 při veřejném uvedení jeho jediné historické (a prozatím vůbec poslední) hry Zítra to spustíme, bez označení autora, jako hlavního čísla kontroverzního scénického časopisu Divadla na provázku a HaDivadla Rozrazil 1/88 (o demokracii).

Zatímco jeho hry nesměly být zhmotňovány ve světě tehdejšího českého divadla, vstupuje on sám stále aktivněji do dramatických silokřivek světa reálného! Svět, z něhož je politickou mocí vytěsňován, pojmenovává ve svých filozofických esejích a aktivně do něj zasahuje svými etickými činy. V Otevřeném dopise Gustávu Husákovi již v dubnu 1975 analyzuje situaci přitvrzující se totality a jasnozřivě předvídá i její rozklad. Mnoha lidem, mezi nimiž se čtyřicetistránkový dopis šíří v samizdatových opisech, jím pomáhá hledat východisko z těžké deprese, do níž je situace počínající normalizace krok za krokem přivádí. Reakce je adekvátní a dramatikův život se postupně stává autentickým dramatem. Ve světě boje o občanskou společnost se stává skutečným, neumlčitelným a neumlčeným protagonistou.

V roce 1976 je jedním z iniciátorů vzniku Charty 77 a prvním z jejích tří mluvčích, je také spoluautorem většiny jejích prohlášení. Za práci ve Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných je na několik let uvězněn – až téměř k nebytí. Ve vězení však napíše svou „myslitelskou sumu“ Dopisy Olze (1983). Výčet jeho předcházejícího i následujícího pozoruhodného díla filozoficko-esejistického by byl dlouhý a neobvyklý, za jiné je však nutno přece jen ještě jmenovat Moc bezmocných z roku 1978, v níž demaskoval absurdní model každodenního života v totalitě a možnosti jak mu čelit.

Strastiplná cesta vrcholné občanské aktivity ho nakonec logicky v roce 1989 staví do čela tzv. sametové revoluce a posléze do pozice prezidenta republiky. Avšak ani v této politické roli, za jejíž výkon je oceňován po celém světě, se nevzdává své „odpovědnosti za slovo a ke slovu“, stává se autorem pozoruhodných projevů, kterými doslova vstupuje do „myšlení světa“ – některými přímo dramaticky. Nevzdává se ani úkolů bytostně mravních. Hned na počátku této své dráhy, například přes odpor části české politické scény pozve do České republiky Tändzina Gjamccho, tibetského dalajlámu, s nímž v době revoluce přes most světového prostoru navázal zvláštní duchovní propojení a přátelství. Jasně v této dramatické zápletce naznačil, že ze své identity nehodlá slevovat ani ve vysoké politické funkci.

Vše, co zde mohlo být pouze naznačeno, dokládá, že Václav Havel, i když zcela odhlédneme od jeho současné vrcholně významné role ve společnosti, je myslitelem, uměleckou a humanitní osobností nejen českého, ale i světového významu. Osobností, jejímž hlavním polem tvůrčího vyjádření je – chápáno v rozměru celoživotní aktivity – divadlo. Proto je logické, že v Brně (městě, odkud pochází jeho matka, kde žil a tvořil jeden z jeho duchovních otců, filozof Josef Šafařík, a pro jehož dvě divadla napsal svou prozatím poslední hru), mu Janáčkova akademie múzických umění uděluje na návrh své Divadelní
fakulty čestný doktorát. Zařazení Václava Havla mezi její čestné doktory je však zároveň pro Janáčkovu akademii múzických umění ctí a pojmenovává její nejvyšší pedagogické profilování nejen jako školy umělecké, ale také jako akademického ústavu, který chce aktivně spolutvořit naše prostředí mravní.

Děkuji Vám za pozornost!